Otřesné triumfy akciového trhu: Úvaha o růstu, chamtivosti a iluzi prosperity

Akciový trh – oblíbený barometr ekonomického zdraví naší země – se opět dostal do centra pozornosti a téměř každý den předvádí rekordní podívanou. Zdá se, že čísla hovoří o triumfu, bohatství a prosperující ekonomice. Tyto vznešené ukazatele však mohou působit jako lesklá přední strana jinak obyčejné fasády. Když se podíváme za titulky, zjistíme, že ekonomická prosperita zůstává pro mnohé frustrujícím způsobem nedosažitelná, i když se zdá, že trhy předvádějí svůj nejlepší trik.

V našem národním povědomí se usadil mýtus, že se tyto dvě veličiny pohybují společně, což znamená, že zisky společností se ztotožňují s prosperitou střední třídy a že stále rostoucí Dow Jones musí znamenat, že všichni nějakým způsobem vyhráváme. Průměrná americká domácnost však zůstává těmito tržními rallye nedotčena, protože hospodářský růst se sotva promítl do růstu mezd nebo zvýšení příležitostí. Pokud něco, tak naše okouzlení trhem pouze prohloubilo rozdíly.

Abychom pochopili, jak se tato zvláštní propast prohloubila, musíme se podívat do doby, kdy se vztah Ameriky ke korporacím začal měnit. Moderní korporace kdysi sloužily jako dopravní pás, který přerozděloval bohatství prostřednictvím mezd, důchodů a dávek a pomáhal vytvářet pevnou, i když někdy skromnou střední třídu. V roce 1970 pak ekonom Milton Friedman publikoval dnes již proslulou esej, v níž prohlásil, že společenskou odpovědností podniku je zvyšování jeho zisku. A právě tak začala tichá revoluce, která změnila nejen americké pracoviště, ale i samotný význam úspěchu.

Dnes se odměny za vítězství na trhu rozdělují selektivněji. Akcie vlastní méně domácností než kdykoli předtím a podíl na ekonomickém koláči, který si nárokují pracující, se v průběhu desetiletí neustále zmenšuje. Ti, kteří z toho profitují – manažeři, finančníci a nejvyšší vrstva bohatství -, tak činí způsobem, který prohlubuje propast mezi bohatými a chudými. Vidíme, jak se odehrává známý rituál: společnosti zvyšují ceny akcií tím, že přesměrovávají zisky na zpětný odkup akcií a dividendy, často na úkor reinvestic do vlastního růstu nebo dokonce do vlastních zaměstnanců.

Nástroje finančního inženýrství – jakkoli jsou složité a nepolapitelné – se zdají být vytvořeny za jediným účelem: vytvořit iluzi pokroku. Zpětné odkupy akcií, kdysi odmítané jako forma manipulace s trhem, se staly oblíbeným nástrojem pro zvýšení cen akcií. Společnosti v indexu S&P 500 totiž v letech 2007 až 2016 vynaložily více než polovinu svých zisků na zpětný odkup akcií. Dalších třicet devět procent šlo na dividendy, takže na výzkum, vývoj nebo zvyšování mezd zbyl jen malý zlomek. Za tato rozhodnutí, která investoři oslavují, se platí ztrátou pracovních míst, zavřenými továrnami a celými komunitami vylidněnými ekonomickým úpadkem.

Dopady zasáhly i taková místa, jako je Brokaw ve Wisconsinu, kde uzavření sto let staré papírny Wausau Paper vyvolalo ve městě šok. Její zánik nebyl důsledkem špatného hospodaření, ale požadavků akcionářů na rychlejší návratnost investic. Tento příběh není nijak výjimečný. Pro mnoho lidí už americký sen neznamená prosperitu díky tvrdé práci, ale přežití v ekonomice, která se cítí lhostejná k jejich boji.

Akciové indexy, jako je S&P 500 a Dow Jones, zůstávají uctívanými kulturními ikonami a jejich výkyvy se sledují stejně pečlivě jako meteorologové sledují počasí. Indexy – navzdory zdání nestrannosti – se stále více stávají nástrojem koncentrace bohatství namísto jeho šíření. S každým novým rekordem se propast mezi vnímáním veřejnosti a ekonomickou realitou zvětšuje.

Možná je tedy burza lepším měřítkem aspirací než úspěchů. Neodráží konkrétní stav amerického života, ale nehmotné naděje a spekulativní energii investorů, kteří neustále napínají své síly k nedosažitelnému horizontu. Sledovat prudký vzestup trhu znamená být svědkem velkolepého představení, které po nás chce, abychom přestali věřit a přijali možnost nekonečného růstu, i když cítíme, jak se nám pod nohama propadá půda.

Jeho pohyby určují chování podniků, řídí investiční strategie a ovlivňují veřejnou politiku. Svou neúnavnou snahou odměnit především akcionáře však změnil kalkulaci toho, co znamená být v Americe úspěšný. Důsledky tohoto posunu se tiše hromadí již několik desetiletí a podkopávají základy sdílené prosperity, která kdysi definovala náš ekonomický étos.

Řešením však není jednoduše opustit honbu za hodnotou pro akcionáře, ale nově ji definovat. Nastal čas představit si ekonomiku, v níž se korporátní Amerika vrátí k dlouhodobé vizi, kde akcionáři vidí hodnotu nejen ve svých akciích, ale také v blahobytu zaměstnanců a odolnosti komunit. Pokud má být trh něčím víc než jen hrou čísel, musí odrážet obnovenou společenskou smlouvu – takovou, která nebude vyžadovat volbu mezi ziskem a lidmi.

Rekordní hodnoty akciového trhu mohou být přes všechnu svou oslnivost jen třpytivými ukazateli cesty, která nikam konkrétně nevede. To, co je za nimi, zůstává nejisté, ale je třeba se rozhodnout, kam nás tato cesta povede dál: k budoucnosti založené na kolektivním růstu nebo k pozlacenému věku definovanému prohlubujícími se nerovnostmi. A hodiny tikají stejně jistě jako kdykoli předtím tikot trhu.

Pokud se chcete o investování dozvědět více a toto téma vás vzrušuje, musíte navštívit NAŠE STRÁNKY